30.12.2011, J.Placák, Polívka v Klice

Bylo to někdy v polovině devadesátých let, když se ve Ztichlé klice objevil Martin bez koně, zato se spoustou mně neznámých hub. S vášnivým houbařem Ivanem Wernischem jsme se pak hrabali ve zpuchřelé a páchnoucí igelitce a prohlíželi roztodivné (i velmi potvorné) výtvory matky přírody. Dlužno říci, že některé z nich jsme do té doby nikdy neviděli. Při tom zábavném zkoumání jsme konzumovali docela slušnou kořaličku, a to nám příjemně protáhlo pracovní den. Martin tašku v Klice zapomněl. Přišel si pro ni za dva dny. A tvářil se triumfálně. Se slovy „něco sem vám přines, čuráci,“ hodil na stůl další igelitku, plnou zčásti ohlodaných velkých kostí. Na moji nesmělou otázku, kde k tomu pokladu přišel, odvětil: „Nějaká píča to vyhodila do popelnice! Budu vařit, udělám vám výbornou polívku.“ Na naše námitky, že nemáme hlad, že nejsme zvyklí přes den jíst, že nevlastníme hrnec na vaření, že nádobí jsme rozbili, reagoval pouze úsměvem a pak nám prozradil, že na vše myslel. Na chvilku se vzdálil, a když se znovu objevil, nesl veliký, pořádně špinavý hrnec. Měli jsme tenkrát v Klice takovou malinkou kuchyňku s vařičem, který nám sloužil výhradně pro přípravu čaje a kávy. Martin se pustil do vaření – naházel kosti do vody a opět zmizel. V pravidelných intervalech se objevoval, aby zkontroloval vývar a zároveň aby do něj přidal to, co nově přinesl. Tu to byla oschlá mrkev, pak zase cibule, povadlá petržel, nelibě vypadající libeček. Martin se pohyboval jako průzkumník v neznámém terénu a s radostí hledal další a další přísady, které pak do polévky přidával. Raději jsme se ani nepokoušeli zjistit, kam na ty dobroty chodí. Kliku ovládly znepokojivé vůně. Ze ztichlé se stala smradlavou. Martin během vaření recitoval své básně a posiloval se domácí slivovicí (abychom přemohli nejistotu, kterou v nás vzbudil, posilovali jsme se taky). K večeru vše mistrovsky završil – vysypal do své polévky ještě zapařené houby, a bylo hotovo. Pak se pustil do úklidu kuchyňky a mytí nádobí. Když skončil, všude stála voda, ale v kuchyňce bylo čisto a nádobí se tak lesklo jako nikdy předtím. Potom nás se slovy „tak máte, holomci, navaříno alespoň na týden,“ opustil. Musím poctivě přiznat, že jsme tu polévku ani neochutnali – kosti vylovené z popelnice nás od konzumace odradily. Na naši obranu nutno říci, že nikdo z nás nezažil hlad, nebyl internovaný v gulagu, v koncentračním táboře, ba ani v českém vězení. Martin se za ta léta v kriminále naučil vážit si každého kousku jídla a to jeho vaření bylo velkou lekcí nám rozmlsaným a zkaženým mizerům.

Jan Placák