Idea sdružení

Idea sdružení 

Zamyšlení nad budoucím účelem statku napsala Františka Jirousová

Nejde vůbec o to, aby se ve Vydří přesně kopírovalo něco, co tu bývalo za Magorova života. Magorův statek nemá být žádný skanzen. Moje idea je vlastně tak trochu opakem toho, co zde často bývalo – festivaly, pitky a chaos. Možná někdo namítne, že je to proti duchu Vydří. Nemyslím si. Skutečný duch statku ve Vydří musí být teprve odhalen. Především mi připadá, že je to duch nesmírně klidný, ale ne ve smyslu nudného klidu, nýbrž zcela speciálního „naléhavého“ klidu, který se projevuje především jako jiné tempo času, občas téměř až jako  čas zastavený.

Ve Vydří je zcela jistě – a člověk to vnímá hlavně když je tam úplně sám – pomalejší čas než jinde. Hlavním a jedinečným vkladem tohoto místa je zcela zvláštní „hmotný“ klid, který tam někdy na dvoře doslova až vidím. Mojí ideou je tento klid zdůraznit, umožnit, aby ho zakusili i jiní.  

V současném světě se možná právě klid může stát hodnotou, kterou bude stále obtížnější někde vyhledat. Skutečný a jedinečný vklad tohoto místa je jakési hluboké soustředění kreativní, klidné energie. Člověk tu není rozptylován, všechny „siločáry“ se jakoby stahují sem do konkrétní lidské mysli, celý svět se zdá být k dispozici z jednoho jediného bodu vlastního vědomí a přitom nenutí k hektické činnosti, ale spíše k uváženému promýšlení nové formy. Případně, což je také moje zkušenost, je zde člověku náhle jasné, kam jeho život směřuje nebo kde zbloudil z cesty, takže člověk má tendenci místo rychle opustit, aby co nejrychleji  uvedl na jiném místě své záležitosti do pořádku. Jednoduše: Člověku se tu udělá jasno. 

Zmíněná tvůrčí energie nepřichází v návalech, o nichž má člověk dojem, že je musí ihned zachytit, aby mu nápad neutekl, naopak, všechno tu je k dispozici ve velké nahloučenosti a klidně to čeká na novou formu a zhmotnění v nějakém díle. Pocit zastaveného času pochází právě z tohoto dojmu. Myšlenky, slova, tvary, obrazy a tóny si sem nejspíš také přicházejí odpočinout. V klidu se tady ve vzduchu převalují a hravě proplétají a je jich dost a dost (rozhodně nejvíc v obrovské stodole, která byť poškozená, zatím stojí, přičemž druhá stodola, ve které se kdysi konaly festivaly už spadla). Proto si myslím, že by zde bylo ideální místo na psaní diplomek, dizertací, článků, knih, básní, místo pro focení, malování, kreslení, pořádání různých badatelských soustředění apod. 

Tvůrčí klid ale nespočívá v možnosti být na dovolené, kde se nemusíme o nic starat, naopak se zdá, že dosti podstatně souvisí s uvědoměním si všech možných zdrojů, na kterých jsme závislí a že je dokonce podporován možností či nutností vykonávat nějakou fyzickou práci. Konkrétně je to nutnost každý den se postarat o všechny drobné životní potřeby, jejichž uspokojení je zde mírně ztížené. V malé vesničce rozmístěné kolem dvou rybníků na návsi například není obchod ani hospoda (ta je o pár kilometrů dál). Voda se zatím musí převařovat. Tráva roste a potřebuje pokosit, dřevo se musí v zimě nařezat a zatopit s ním v kamnech. Práce je tady stále dost a součástí pobytu by měla být právě  možnost nějakou práci zde vykonávat místo jednoduchého zaplacení nějaké finanční částky. Statek by měl fungovat podle mé možná naivní představy jaksi samočinně – ten, kdo přijede, bude v mnohém závislý na tom, v jakém stavu to zde zanechal ten před ním. Uvědomění si této závislosti na druhých je také to, co zde od začátku při opravách zakouším, s čím se učím vyrovnávat a o čem zjišťuji, že je to podmínka duševní zralosti. 

Výsledná podoba statku by měla být kombinací bohaté minulosti tohoto místa od jeho prvních majitelů (taktéž obětí komunistického režimu), přes Magora, jehož stopy zde budou pevně vetknuté na každém kroku v podobě různých zvláštních předmětů či úkazů, které zde shromáždil a zanechal, jeho knihovny, nábytku a osobních věcí, jeho jámy v zemi, ve které za úplňku kdysi kopal poklad, a která zůstane zachována i v rekonstruované sednici – a moderní současnosti, která se zatím ukazuje pouze v nové koupelně, ale v budoucnosti by se měla projevit ve studovně s možností připojení na internet a databázi různých informačních zdrojů, nebo v plánované zcela nové obytné části s dalším pokojem k ubytování. Fasáda by měla být obnovena přibližně taková, jaká bývala za vlastnictví rodiny Chalupových – tedy v podobě esteticky hodnotné jihočeské zemědělské usedlosti. 

Stejně tak dvůr a zahrada by měly kombinovat minulost a budoucnost tímto způsobem. Náletové stromy, na které Magor nedal dopustit, byly zredukovány, aby neškodily stavení, ale mají zde stále své  pevné místo mezi několika stromy užitkovými a i v těch největších letních vedrech vytvářejí příjemný stín a vonící chlad - oázu jasanů, javorů, rozložitých lísek, dvou bohatě plodících ořechů a mnoha dalších druhů stromů. Četné druhy ptactva v nich hnízdí, na dvůr přicházejí různá zvířata z vesnice, v noci zde poskakují žáby, zadní zahrada za stodolou je plná lučních květin a otevřená do „nekonečné“ krajiny jihočeských polí a lesů. A police ve vejmince po Magorovi je zase plná knih o houbách, které vášnivý mykolog shromáždil, takže stačí vyjít zahradou do polí a za chvíli se ocitnout v lese, kde lze houby nasbírat. V blízkém okolí je několik rybníků, lesy plné borůvek, ve vesnici velmi přátelští lidé a pár kilometrů na všechny strany různé kulturní památky a zajímavé turistické trasy. 

Zní to jako kdybych se kvůli „reklamě“ snažila vykreslit jakýsi fiktivní ráj na zemi, ale kdo někdy měl možnost užít si několik klidných dnů na statku, slovu „ráj“ by se asi nijak výrazně nebránil.